Do Konohy doběhnu už večer, asi nepočítal s tím ,že poběžím bez přestávky. Jakmile jsem vstoupila bránou dovnitř, zaplavil mě stesk. Ještě jednou se otočím, jako bych doufala, že se tam objeví. Zamířím přímo domů, abych se vyspala, ale narazím na Naruta, jak s plnou polní někam vyráží.
"Huh, Sa-Sakuro? Jsi to ty?" Kývnu. "Ty jsi mu utekla, už jsem se bál." Padne mi kolem krku. Jemně se od něj odtáhnu.
"Kam jdeš?"
"Chtěl jsem jít pro tebe už včera, jenže nikdo nesouhlasil, prý se nejdřív musím uzdravit. Jenže mě už nic není. Měl jsem o tebe takovej strach."
"Jsem v pořádku." Ujistím ho. Ano, jsem v pořádku, ale jen navenek a na povrchu jen díky Sasukemu. Při pomyšlení na jeho jméno mám co dělat, abych udržela slzy.
"Sakuro, co se děje? Udělal ti něco?" Strachuje se a je tak přímo roztomilý. Mile se na něj usměji.
"Ne, jen jsem unavená."
"Dobrá, dovedu tě domů." Tón jeho hlasu nepřipouštěl žádné námitky. Nedalo se jinak, než abych souhlasila.
Rozloučím se s ním, pozdravím se s matkou, která může radostí zešílet a s výmluvou na únavu se odploužím do pokoje, kde s pláčem padnu na postel.
Probudím se s vybrečenýma očima a jak v zrcadle zjistím, tak absolutně rudýma. Probrečela jsem skoro celou noc, než jsem usnula vyčerpáním.
"Sakuro, jsi v pořádku?" Strachuje se matka.
"Ano, to je dobrý." V koupelně se trošku zkulturním a vyrazím za Tsunade.
Zaklepu na dveře a po krátkém "Dále!" vejdu dovnitř.
"Jsem ráda, že ti nic není, Sakuro." Usměje se překvapeně Tsunade.
"Děkuji."
"Co se s tebou dělo, udělali ti něco?" Strachuje se.
"Ne, všechno je v pohodě. Pustili mě."
"Nezdá se mi, že by Orochimaru pouštěl, či dokonce bral, zajatce." Zamračí se.
"Však mě taky nevěznil Orochimaru." Přiznám.
"A kdo tedy?"
"Sasuke." Špitnu, pro její ucho to však stačí.
"Uchiha?! Ten prevít...!"
"Ne!"Zatrhnu ji v půlce nadávky. "To on mě pustil. Díky němu mi nic není." To ji poněkud vyvede z konceptu.
"Díky němu ti nic není? To si ze mě děláš srandu, nebo co?"
"Ne!"
"Dobrá. Tak tedy víš, kde mají skrýš."
"Bohužel jsem se nezorientovala." Zalžu. Vím přesně, kde to je, ale nechci Sasukeho podrazit, nebo ho dostat do maléru.
"To je škoda. Můžeš jít. Odpočiň si, za tři dny dostane tým Kakashi novou misi."
"Ano, mistře. Děkuji." Otočím se a svižně odejdu, než ji zase napadne nějaká otázka. Neumím lhát, nejsem v tom moc dobrá.
"Sakuro!" Zavolá na mě Naruto venku.
"Hm?"
"Nedala bys si se mnou ramen?"
"Ráda." Usměji se. Naruto vždy dokáže člověka podržet a dodat mu odvahu. Snad jen díky němu se na místě nezhroutím.
Dny plynuly rychleji než voda v řece. Dnes, týden po mém návratu dostaneme oddychovou misi. Máme doprovázet karavanu zapuchlých boháčů. Jsou to ti největší protivové, jaké jsem kdy poznala. Ve vozu taženém voli se jich veze dohromady pět. Cíl jejich cesty je v Písečné vesnici, takže tři dny cesty.
"A jak se nese..." Zařehní se první.
"Abys nezakopla!!!" Zařve na mě jeden z našich svěřenců.
Abych nemusela poslouchat jejich narážky, raději se přemístím do zadu k vozu, abych všem hlídala záda.
Tak nějak jsem přestala doufat, že se Sasuke vrátí, ale vzdát se naděje? Ani náhodou!!! To se podobalo té dřívější Sakuře. Ta je teď pryč a je tu nová, sebevědomá, ctižádostivá a odvážná. Nenechám se jen tak chytit....Jakmile na to pomyslím, cosi mě zatáhne do křoví a než stačím vykřiknout, zacpe mi rukou pusu a přitiskne k sobě tak, že se nemohu hýbat. Jsem krytá vozem, takže se nikdo nevšiml mé nepřítomnosti.
Vztekle mého uchvatitele kousnu do ruky.
"Au! Kruci Sakuro!" Zaskučí známý hlas. Sasuke?! Vymaním se z jeho sevření a otočím se na něj. "Sasuke, co tu proboha děláš?" Vyjeknu.
"Nemáš radost, že mě vidíš?" Zasměje se.
"Blbost!" Pohladím ho po tváři. On už víc nevydrží a k mému potěšení se natáhne a přitiskne k sobě. Obejmu ho pevně rukama kolem ramen. Po tváři se mi skutálí slza, slza štěstí. Něco se mi však nezdá. Podívám se na své prsty a se zděšením zjistím, že jsou od krve.
"Pane bože! Sasuke! Co se ti stalo?" Teprve teď dá na sobě znát bolest, která je jistě nesnesitelná.
"Chtěl jsem tě vidět, než...." Nedopověděl.
"Šššt." Přiložím mu čistý prst na rty a jemně ho položím na zem. S úlekem zjistím, že je probodnutý mečem, stejně, jako byl tehdy Naruto.
"S tím už nic nenaděláš!" Zasténá, když mu prohmátnu svaly kolem rány.
"Mlč!" Uzemním ho. Rozproudím chakru ve své pravé ruce, až se kolem ní vytvoří nazelenalý obal.
"Co to děláš?" Zamračí se bolestně.
"Uklidni se a hlavně nemluv, nevím jestli máš probodnuté plíce. Jenom zavrť hlavou. Kašlal jsi krev." K mé úlevě hlavou zavrtí záporně. "Bolí tohle?" Lehce mu zmáčknu ten pravý bod." Opět ne. "Tak tedy tohle." Zmáčknu mu žebro, které je jasně zlomené. Zaskučí a chytí mě za zápěstí. "Krev v plicích nemáš a nemáš je ani poničené, což je skvělé. Teď vydrž!" Přikážu mu a začnu chakrou léčit ránu. S údivem v očích pozoroval, jak se mu zranění hojí. chakra mu to zároveň i vyčistí, nemusím se bát infekce.
Po pár minutách se rána zacelí úplně. Bílou košili má nasáklou krví, je to pro mě hrozný pohled.
"Teda Sakuro..." Začne.
"Asi budu muset jít, než přijdou na to, že chybím."
"Půjdu s tebou. Lesem, aby o mě ostatní nevěděli." Přitáhne si mě za chycené zápěstí blíž k sobě.
"Dobrá, ale snaž se. Zatím by to jen vyvolalo planý poplach." Šibalsky se na mě usměje a neuvěřitelně krásně mě políbí. Zkontroluji, jestli nejsem od krve a rozběhnu se za ostatníma.
"Sakuro, kde jsi byla?" Zeptá se mě podezíravě Kakashi.
"Dostala jsem hroznou žízeň. Musela jsem zastavit a napít se."
"Dobrá, příště mi to ale řekni." Rozhlédne se po lese. Trošku ztuhnu, možná si všiml Sasukeho, ale naštěstí jde zase svou cestou.
"Sakuro, jdi dopředu! Naruto, ty pojď hlídat vzadu!" Prohází nás a já neochotně zrychlím tempo.
"Tak co, už jsi se přestala schovávat?"
"Neblbni a pojď k nám."
Vztekle zatnu pěst, ale po Kakashiho pohledu ji zase uvolním.
"Musíš se uklidnit..." Domlouvá mi polohlasem.
"Já se mám uklidnit?! Posloucháte je vy vůbec?" Vylítnu, i když tlumeným hlasem.
Stmívá se. Les nám obdaří mnoha stíny, které mohou skrývat nebezpečí.
"Já si vezmu hlídku první." Nabídnu.
"Ok, za tři hodiny mě vzbuď."
"Ano."
Ty zatuchlíci si rozdělají obrovské stany. Vyšplhám na větev, abych měla dobrý rozhled. Noc je klidná, postupem času všichni odpadnou a už se jen ozývá spokojené chrupání. Kdesi praskne větvička. Popadnu kunai a postavím se do obranné pozice.
"Klid Sakuro, to jsem já." Pošeptá dole Sasuke a vyskočí ke mně.
"Uf!"
Sedne si naproti mně. "Co se děje?"Nevydržím jeho pohled.
"Já...ale nic."
"Proč jsi se vrátil? Co se stalo, tak najednou?"
"Zabil jsem Itachiho."
"Co...!" Chci vyjeknout, jenže on mi pohotově zacpe pusu.
"Klid." Odsunu jeho ruku.
"A on málem zabil tebe."
"Díky tobě ne."
"Už s námi zůstaneš?"
"Nevím, asi jo...."
