Srpen 2008

Sakura vs. Sasuke 2

17. srpna 2008 v 11:29 | Leya
Do Konohy doběhnu už večer, asi nepočítal s tím ,že poběžím bez přestávky. Jakmile jsem vstoupila bránou dovnitř, zaplavil mě stesk. Ještě jednou se otočím, jako bych doufala, že se tam objeví. Zamířím přímo domů, abych se vyspala, ale narazím na Naruta, jak s plnou polní někam vyráží.
"Huh, Sa-Sakuro? Jsi to ty?" Kývnu. "Ty jsi mu utekla, už jsem se bál." Padne mi kolem krku. Jemně se od něj odtáhnu.
"Kam jdeš?"
"Chtěl jsem jít pro tebe už včera, jenže nikdo nesouhlasil, prý se nejdřív musím uzdravit. Jenže mě už nic není. Měl jsem o tebe takovej strach."
"Jsem v pořádku." Ujistím ho. Ano, jsem v pořádku, ale jen navenek a na povrchu jen díky Sasukemu. Při pomyšlení na jeho jméno mám co dělat, abych udržela slzy.
"Sakuro, co se děje? Udělal ti něco?" Strachuje se a je tak přímo roztomilý. Mile se na něj usměji.
"Ne, jen jsem unavená."
"Dobrá, dovedu tě domů." Tón jeho hlasu nepřipouštěl žádné námitky. Nedalo se jinak, než abych souhlasila.
Rozloučím se s ním, pozdravím se s matkou, která může radostí zešílet a s výmluvou na únavu se odploužím do pokoje, kde s pláčem padnu na postel.
Probudím se s vybrečenýma očima a jak v zrcadle zjistím, tak absolutně rudýma. Probrečela jsem skoro celou noc, než jsem usnula vyčerpáním.
"Sakuro, jsi v pořádku?" Strachuje se matka.
"Ano, to je dobrý." V koupelně se trošku zkulturním a vyrazím za Tsunade.
Zaklepu na dveře a po krátkém "Dále!" vejdu dovnitř.
"Jsem ráda, že ti nic není, Sakuro." Usměje se překvapeně Tsunade.
"Děkuji."
"Co se s tebou dělo, udělali ti něco?" Strachuje se.
"Ne, všechno je v pohodě. Pustili mě."
"Nezdá se mi, že by Orochimaru pouštěl, či dokonce bral, zajatce." Zamračí se.
"Však mě taky nevěznil Orochimaru." Přiznám.
"A kdo tedy?"
"Sasuke." Špitnu, pro její ucho to však stačí.
"Uchiha?! Ten prevít...!"
"Ne!"Zatrhnu ji v půlce nadávky. "To on mě pustil. Díky němu mi nic není." To ji poněkud vyvede z konceptu.
"Díky němu ti nic není? To si ze mě děláš srandu, nebo co?"
"Ne!"
"Dobrá. Tak tedy víš, kde mají skrýš."
"Bohužel jsem se nezorientovala." Zalžu. Vím přesně, kde to je, ale nechci Sasukeho podrazit, nebo ho dostat do maléru.
"To je škoda. Můžeš jít. Odpočiň si, za tři dny dostane tým Kakashi novou misi."
"Ano, mistře. Děkuji." Otočím se a svižně odejdu, než ji zase napadne nějaká otázka. Neumím lhát, nejsem v tom moc dobrá.
"Sakuro!" Zavolá na mě Naruto venku.
"Hm?"
"Nedala bys si se mnou ramen?"
"Ráda." Usměji se. Naruto vždy dokáže člověka podržet a dodat mu odvahu. Snad jen díky němu se na místě nezhroutím.
Dny plynuly rychleji než voda v řece. Dnes, týden po mém návratu dostaneme oddychovou misi. Máme doprovázet karavanu zapuchlých boháčů. Jsou to ti největší protivové, jaké jsem kdy poznala. Ve vozu taženém voli se jich veze dohromady pět. Cíl jejich cesty je v Písečné vesnici, takže tři dny cesty.
"A jak se nese..." Zařehní se první.
"Abys nezakopla!!!" Zařve na mě jeden z našich svěřenců.
Abych nemusela poslouchat jejich narážky, raději se přemístím do zadu k vozu, abych všem hlídala záda.
Tak nějak jsem přestala doufat, že se Sasuke vrátí, ale vzdát se naděje? Ani náhodou!!! To se podobalo té dřívější Sakuře. Ta je teď pryč a je tu nová, sebevědomá, ctižádostivá a odvážná. Nenechám se jen tak chytit....Jakmile na to pomyslím, cosi mě zatáhne do křoví a než stačím vykřiknout, zacpe mi rukou pusu a přitiskne k sobě tak, že se nemohu hýbat. Jsem krytá vozem, takže se nikdo nevšiml mé nepřítomnosti.
Vztekle mého uchvatitele kousnu do ruky.
"Au! Kruci Sakuro!" Zaskučí známý hlas. Sasuke?! Vymaním se z jeho sevření a otočím se na něj. "Sasuke, co tu proboha děláš?" Vyjeknu.
"Nemáš radost, že mě vidíš?" Zasměje se.
"Blbost!" Pohladím ho po tváři. On už víc nevydrží a k mému potěšení se natáhne a přitiskne k sobě. Obejmu ho pevně rukama kolem ramen. Po tváři se mi skutálí slza, slza štěstí. Něco se mi však nezdá. Podívám se na své prsty a se zděšením zjistím, že jsou od krve.
"Pane bože! Sasuke! Co se ti stalo?" Teprve teď dá na sobě znát bolest, která je jistě nesnesitelná.
"Chtěl jsem tě vidět, než...." Nedopověděl.
"Šššt." Přiložím mu čistý prst na rty a jemně ho položím na zem. S úlekem zjistím, že je probodnutý mečem, stejně, jako byl tehdy Naruto.
"S tím už nic nenaděláš!" Zasténá, když mu prohmátnu svaly kolem rány.
"Mlč!" Uzemním ho. Rozproudím chakru ve své pravé ruce, až se kolem ní vytvoří nazelenalý obal.
"Co to děláš?" Zamračí se bolestně.
"Uklidni se a hlavně nemluv, nevím jestli máš probodnuté plíce. Jenom zavrť hlavou. Kašlal jsi krev." K mé úlevě hlavou zavrtí záporně. "Bolí tohle?" Lehce mu zmáčknu ten pravý bod." Opět ne. "Tak tedy tohle." Zmáčknu mu žebro, které je jasně zlomené. Zaskučí a chytí mě za zápěstí. "Krev v plicích nemáš a nemáš je ani poničené, což je skvělé. Teď vydrž!" Přikážu mu a začnu chakrou léčit ránu. S údivem v očích pozoroval, jak se mu zranění hojí. chakra mu to zároveň i vyčistí, nemusím se bát infekce.
Po pár minutách se rána zacelí úplně. Bílou košili má nasáklou krví, je to pro mě hrozný pohled.
"Teda Sakuro..." Začne.
"Asi budu muset jít, než přijdou na to, že chybím."
"Půjdu s tebou. Lesem, aby o mě ostatní nevěděli." Přitáhne si mě za chycené zápěstí blíž k sobě.
"Dobrá, ale snaž se. Zatím by to jen vyvolalo planý poplach." Šibalsky se na mě usměje a neuvěřitelně krásně mě políbí. Zkontroluji, jestli nejsem od krve a rozběhnu se za ostatníma.
"Sakuro, kde jsi byla?" Zeptá se mě podezíravě Kakashi.
"Dostala jsem hroznou žízeň. Musela jsem zastavit a napít se."
"Dobrá, příště mi to ale řekni." Rozhlédne se po lese. Trošku ztuhnu, možná si všiml Sasukeho, ale naštěstí jde zase svou cestou.
"Sakuro, jdi dopředu! Naruto, ty pojď hlídat vzadu!" Prohází nás a já neochotně zrychlím tempo.
"Tak co, už jsi se přestala schovávat?"
"Neblbni a pojď k nám."
Vztekle zatnu pěst, ale po Kakashiho pohledu ji zase uvolním.
"Musíš se uklidnit..." Domlouvá mi polohlasem.
"Já se mám uklidnit?! Posloucháte je vy vůbec?" Vylítnu, i když tlumeným hlasem.
Stmívá se. Les nám obdaří mnoha stíny, které mohou skrývat nebezpečí.
"Já si vezmu hlídku první." Nabídnu.
"Ok, za tři hodiny mě vzbuď."
"Ano."
Ty zatuchlíci si rozdělají obrovské stany. Vyšplhám na větev, abych měla dobrý rozhled. Noc je klidná, postupem času všichni odpadnou a už se jen ozývá spokojené chrupání. Kdesi praskne větvička. Popadnu kunai a postavím se do obranné pozice.
"Klid Sakuro, to jsem já." Pošeptá dole Sasuke a vyskočí ke mně.
"Uf!"
Sedne si naproti mně. "Co se děje?"Nevydržím jeho pohled.
"Já...ale nic."
"Proč jsi se vrátil? Co se stalo, tak najednou?"
"Zabil jsem Itachiho."
"Co...!" Chci vyjeknout, jenže on mi pohotově zacpe pusu.
"Klid." Odsunu jeho ruku.
"A on málem zabil tebe."
"Díky tobě ne."
"Už s námi zůstaneš?"
"Nevím, asi jo...."

Ať žije Konoha

11. srpna 2008 v 0:10 | saky
Nechť ať žije KONOHA!!Kdo má rád Naruto serial tak ať si dá na blog tohle :)
___________0__0_________
________0________0____0_
_______0____0_0____0____
______0___0_____0_______
____0_0____0_____0______
__0____0________0_______
0__0__0__0__0_0_________


Mangashop v CZ

11. srpna 2008 v 0:06 | saky |  *Naruto Novinky*
Tak konečně otevřeli anime shop u nás tady je LINK , můžete si tam obědnat cokoliv.

Sakura vs. Sasuke

10. srpna 2008 v 18:37 | Leya
Ahojík takže tu máme novou spisovatelku doufám že se vám budou její povídky líbit a přeji pěkné počteníčko
"Naruto!!!!" Zakřičím bezmocně, když se můj nejlepší kamarád sveze na zem, hruď probodnutou Orochimarovým mečem. "Cos to udělal?!" Vzlyknu a odstrčím ho od něj. Naruto ztěžka dýchá. Musím něco udělat! Nemohu ho nechat umřít! Nashromáždím chakru ve své ruce a přejedu po jeho zranění. Děkuji ti, Tsunade. Pomyslím si vděčně, když se jeho ranění začne pomalu hojit. Uslyším, jak Orochimaru vztekle zasyčí.
"Co to děláš? No jasně, že by si tě Tsunade vzala do parády?" Ignoruji ho, soustředím se hlavně na Naruta. Náhle ucítím tupou bolest v týle, ale dílo je dokonáno, už není v ohrožení života a Kyubi se postará o zbytek. Poté se všechno začerní, ucítím v puse krev, nastane tma. Poslední, co slyším je Orochimaru jak říká: Vem si jí, Sasuke. Nalož si s ní podle svého!
Probudím se na čísi posteli, přikrytá tenkou dekou. Pokusím se pohnout, jenže ruce mám svázané za zády.
"Jsi v pohodě?" Ozve se z rohu malé místnůstky známí hlas. Neodpovím. Sasuke vstane a přejde k posteli. "Co hlava?" Vtom mi blikne...
"Kde je Naruto?!" Vztekle na něj pohlédnu. Zamračí se. Nepoznám, co má v očích...bolest, radost, utrpení??
"Měl jsem ho nechat, aby ho dorazil!" Sykne. "Ten váš novej kapitán ho odnes."
Takže žije....
"Miluješ ho?" Zalapám po dechu...On-on žárlí?!
"Cože? Ne, je to kamarád!" Zamračím se.
Na to mi nic neřekne. Strčí ruce do kapes ale nepřestane na mě zírat. Z jedné strany mě to potěší, pořád ho miluji, ale z druhé strany mě to hrozně naštve!
"Co je?" Nevydržím spalující pohled jeho uhlových očí.
"Změnila jsi se."
"Jo, ty jsi se taky změnil...bohužel!" Ucedím. Stáhne obočí.
"Neměla bys mě provokovat!"
"Proč? Co mi uděláš?! Zabiješ mě? Tak do toho, ty hrdino!!" Stále zvyšuji hlas. Zatne pěsti až mu zapraští klouby.
"Sakuro!!" Je na něm vidět jak se snaží ovládat. Už se nebojím smrti, mí přátelé jsou v bezpečí.
"Čeho chceš dosáhnout? Tím že mě tady takhle držíš? Myslíš, že mě ty provazy udrží?!" Pokračuji.
"TY bys ty provazy stejně nepřetrhla. Je zamčeno, nemůžeš utéct. Vždy jsi byla slabá a slabá vždy budeš!" Tak tohle bolelo! Asi mu to dojde, protože odvrátí pohled a zamumlá cosi jako omluvu. Jenže já už nejsem TA slabá! Já už nejsem TEN, co vždy překáží! Nahromadím chakru v rukou a svojí silou provazy bez námahy přetrhnu. Hodím po Sasukem peřinu, abych ho na moment, který potřebuji, oslepila a vrhnu se ke dveřím. Jenže on mě zezadu chytí kolem pasu a přitáhne k sobě.
"Pusť mě!" Zařvu na něj.
Otočí mě k sobě čelem, chytne ruce a přitiskne zády ke zdi.
"Asi jsem si tě pořádně nesvázal, co?" Uchechtne se, obličej deset centimetrů od mého.
"Co ode mě chceš?" Zavzlykám, avšak slzy stále pevně držím na uzdě. Jeho blízkost je mi příjemná, ale taky mě dost děsí. Pokusím se mu vytrhnout, nechci proti němu použít svoji sílu, na to ho mám příliš ráda.
"Nevím." Nechápavě mu pohlédnu do očí.
"Tak mě pusť, nevíš co chceš, tak mě nech jít." Domlouvám mu.
"Nechci tě pustit!" Trošku mi tím vezme vítr z plachet, ale rychle se seberu.
"Tak pojď se mnou." Podívá se na mě podivným způsobem.
"Musím zabít Itachiho!" To už je ohraná písnička, nemyslíš?
"Nemusíš!" Šeptnu. Více stiskne mé ruce a přešpendlí je na zeď. "Au!" Zasténám. Trošku s sebou trhne a k mému překvapení stisk povolí.
"Orochimaru chce pouze tvoje tělo!" Nedám se.
"Já vím. Ale spolu Itachiho zabijeme." Zavrtím hlavou.
"Když mu dáš své tělo, už to nebudeš ty! Nebudeš to ty, kdo Itachiho zabije, když ti jde jen o tohle. Nebudeš to ty, kdo pomstí tvůj klan, ale ten slizkej had! Ty už nebudeš, zamřeš dřív, než bys stačil zabít tvého bratra sám! Budeš jen schránka pro toho...toho!" Nenacházím pro něj příslušného slova. A to ani není potřeba. Podle jeho pohledu, který už tak znám, hluboce přemýšlí. "Zabiješ ho sám. Jsi na to silný dost!"
"Možná..." Připustí. "Ale zatím se nevrátím. A ty taky ne!"
"Proč?"
"Protože nechci!" Tak tohle mi stačí! Prudce se mu vytrhnu, síly není potřeba, když přemýšlel, skoro mě zapomněl držet, a rozběhnu se ke dveřím. Chakru už jsem nashromáždila, stačí se jen rozpřáhnout a praštit. Masivní dveře se rozlétnou na třísky a ozve se dutá rána. Nečekám, až se Sasuke vzpamatuje. Rozběhnu se chodbou. Něco mi říká, že mám jít vpravo. Ovšem Sasuke se vzpamatuje moc brzy! Vyběhne za mnou a vtáhne mě do prvních dveří, které se namanou. Každý pokoj tohoto labyrintu podzemních chodeb je na vlas stejný. Odhodí mě ke zdi a já se praštím do hlavy. Na moment mě to ochromí, to mu stačí, aby opět zavřel dveře a uvědomil si, co se právě stalo.
"To bylo působivé." Přizná asi po minutě. "Uznávám, že jsi zesílila, ale na mě ti to stačit nebude!" Pomalu ke mně dojde. Nasucho polknu. Uvědomím si, že Sasuke oddechuje stejně ztěžka, jako já. Co se to s ním děje?
"Co k čertu chceš?!" Popuzeně vstanu a pohlédnu mu přímo do tváře.
"Máš mě pořád ráda?" Vyvede mně z míry záludnou otázkou.
"Proč tě to zajímá?" Zrozpačitím. Pozná to.
"Prostě proto."
"Ano, proč si myslíš, že ještě nejsi rozmáznutý támhle na placku?" Ukážu na zeď za ním.
Kývne. "To mi stačí." Zruší tu nepatrnou mezeru mezi námi a přitiskne své rty na ty mé. Pokud mě tehdy překvapil, tak teď je to absolutně něco jiného. Většího. Pevně mě obejme a přitiskne k sobě. O krok poodstoupím, jenže se zastavím o zeď a on ke mně opět přistoupí, aniž by mě přestal líbat. Po chvilce se vzpamatuji. Začnu mu polibky oplácet, zavěsím mu ruce kolem krku a prsty mu vjedu do tmavých vlasů. Rukou mi sjede po bocích k pasu a začne pomalu vyhrnovat tričko.
"Po-počkej." Zarazím ho, triko v půli cesty.
"Co se děje?" Zeptá se chraplavě. Potěší mě, že jsem s ním udělala tohle.
"Já-já nevím, jestli to teď chci..." Kousnu se do tru. Líbne mě na tvář.
"Proč bys nechtěla?" Nechápe.
"Už je to dlouho..."
"Takže už mě nemiluješ?" Zeptá se zklamaně.
"Copak to znamená, že tě nemiluju?"
Trošku se ode mne odtáhne, opře se dlaněmi zdi vedle mého obličeje a natáhne ruce.
"Umíš si vůbec představit, jak jsem bez tebe trpěla, ta tvoje pomsta a chtivost po moci byla silnější než přátelství!! To to nechápeš?" Stavidla slz se proboří, já se svezu na kolena a sednu si na paty.
"Sakuro...já..." Klekne si ke mně.
Zavrtím hlavou. Setře mi slzy.
"Nemůžu tě pustit, za prvé, víš kde je naše skrýš a za druhé..." Odmlčí se. "Já..."
"Šetři si dech!" Ušklíbnu se. Poznám v jeho tváři bolestný výraz.
"Co tedy chceš? Chceš odejít?"
"Ne, chci abys šel se mnou."
"Nemůžu..."
"Proč?"
Popadne mě za ruku a silou postaví. "Půjdeš domů."
"Cože?"
"Půjdeš domů! Do Konohy!"
"S tebou?" Zadoufám.
"Beze mě!"
"Ale...!"
"Buď půjdeš sama, nebo tě tam dotáhnu v bezvědomí!!"
"Co by ti na to asi řekl Orochimaru, hm?!" Dráždím ho. A daří se mi to.
"Sakuro neštvi!!!" Pevněji stiskne zápěstí a zamíří ke dveřím, táhnouc mě za sebou. Nevzpírám se. Vím, že to nemá cenu.
"Poběž." Popožene mě. Poslechnu. Proběhneme několika chodbami, vůbec nechápu, jak se tu může vyznat! Až vyjdeme konečně na sluneční světlo. Ze začátku mě trochu oslepí, ale Sasuke s tím nemá problémy a táhne mě dál. Teprve po deseti minutách se zastaví.
"Tímhle směrem budeš v Konoze zítra." Ukáže před sebe.
"Bez tebe nejdu!"
"Beze mě jdeš! Nemáš na výběr! Dělej!"
"Vrátíš se?"
"Uvidím." To mi přinese naději, naposledy ho políbím a rozběhnu se směrem, kterým ukázal. Nesčetněkrát se po něm otočím, ale nikdy už tam nestojí.

9.díl Přítel , nepřítel a změna názorů

4. srpna 2008 v 10:29 | Jackie |  Černá tma
Přítel , nepřítel a změna názorů
Zase západ slunce kolikátý už?? Kolem 20ti jsem přestala počítat a jen se potichu utápím v pohledu na paprsky, zlatící špičky stromů, kamenů a jezírek či obyčejných kaluží, dělající tekuté zlato. Nádherný pohled, můžu pozorovat, jak se příroda ukládá ke spánku, jak ptačí máma tiší své mladé a přikrývá je svými křídly, působící jako jakýsi slib ochrany. Pokaždé mě píchne u srdce a vzpomenu si na svou maminku. Trápí se vůbec, nebo na mě už zapomněla? Zbytečná otázka, vím, že každou noc chodí do mého pokoje a čeká, až se jí vrátím, bohužel nevím, jestli to můžu splnit. Teď si nejsem jistá ničím ani svým vlastním životem.
V dáli zahlédnu stín, blížící se, konečně jsi tady, vrátil jsi se, můj jediný příteli tak, jako každou noc, ty jediný mě chápeš a utěšuješ. Zdá se, že nejsi jen obyčejný, nádherný, velký orel, který je pán tohoto lesa. Svou majestátností mi připomínáš někoho na koho v tuto dobu myslím nejvíc, na Naruta. Jsi stejný, až bolestně stejný, ale nikdy bych nepřežila, kdybych tě měla ztratit podruhé a proto tě vždy vítám s otevřenou náručí, můj pravý jediný příteli.
..
Už je to dobu co jsem ve skrýši svého jediného přítele i nepřítele. Za tu dobu se nic nezměnilo, jsem zamlklá v pokoji, protože se k němu nechci přidat a pokaždé i při sebemenší šanci, se ho pokouším buď zabít nebo přemluvit. Bohužel to vždy skončí zle, teda pro mě. Už delší dobu přemýšlím nad změnou svého plánu, možná kdybych ti dala malinkou naději, jen malou, že bych byla ochotná přidat se k té tvé ubohé smečce, možná potom, potom bych dosáhla svého cíle. Otázka je, jestli mi uvěříš po tom všem, těch pokusech, zradách a opovrhování,uvidíme, zatím můžu jen tiše doufat.
Na nebi se zjevil pán noci a já cítím, jak jsi čím dál tím nervóznější. Vím, že musíš strážit své panství, ale chceš i ochraňovat mě a proto jdi, dnes je už stejně pozdě a já půjdu brzo spát. Až s neuvěřitelnou ladností se zvedneš do výšin a já ti jen tiše závidím tvou volnost. Sleduji jak mizíš v tichu a temnotě lesa a už teď se těším, až se zase vrátíš..V pokoji ani nerozsvěcuji jen ze sebe nechám sklouznout župan a jdu do koupelny. Pustím na sebe proud teplé vody a nechávám horké kapky ať prohřejí mé tělo, zkřehlé chladnou nocí. Ucítím však bolest na břiše a svezu se po ledových kachličkách na zem. Zase se voda míchá s mou krví, což znamená jediné, chce se mnou mluvit a takhle to po posledním útoku dává najevo. Proklínám ho i s celou jeho katanou..
Vylezu a sahám pro lehké kimono a ani se nestihnu obléct, když se rozrazí dveře a mé sice očekávané, ale nechtěné návštěvě se naskytne pohled na obrazec, o kterém vědělo jen málo lidí.
Kdyby můj pohled mohl zabíjet, ležel by dávno v krvi. Neumíš klepat? Aspoň to bys mohl po tom, cos mi poněkolikáté propíchl břicho! Je to můj dům, tak se klidni a navíc nejsi jediná, kterou jsem viděl, ale musím uznat, že ne každá měla takové tetování. Pomalu ke mně zezadu přejde a stáhne mi z ramen kimono i přes mé protesty. Hej, okamžitě mě pusť! Chci se mu vytrhnout, ale když ucítím jeho prsty, jak obkreslují konturu obrazce, ztuhnu a nejsem schopná jak slov tak pohybu . Jemně mě hladí po zádech přes lopatky, až se dostane na krk a odtud mi dvěma prsty zvedne bradu a hlavu si položí na mé rameno. Pootočí hlavu a já cítím jeho dech na krku i tváři. Najednou se ale vzpamatuji a vytrhnu se. Tak hele, znáš moje podmínky! Takže si udržuj odstup, Uchiho! Jo, znám, ale pokud vím, říkala jsi, že když je budu plnit, přidáš se k nám bez odporu, že? A no, nevím, ale (vyhrne si košili a ukáže mi poslední památku na můj útok) Tak jsi to ty, kdo ty podmínky neplní, hm? No jsem holka a my své názory měníme často, víš. Možná, ale já ty své taky, takže jsem se rozhodl, že když mi neposloužíš jako bojová síla, využiji tě jinak! DS těmito slovy mu po tváři přejede usměv a pomalými kroky se ke mně vydá. Když mi dojde, co chce dělat, začnu couvat až mě zastaví zeď a kdybych mohla, stanu se její částí. Saske se přiblíží až tak, že cítím jeho horký dech a tlukot srdce, který je na rozdíl od toho mého klidné.
Než stihne cokoliv udělat, vylétnou ze mě slova dřív, než začnu myslet. Dobře, dobře, Saske, přidám se k tobě, bez toho, aniž bych se tě pokoušela zabít jjj?? Podívám se na něj s nadějí, že se snad odtáhne a odskáče to s radostí oznámit ostatním, ale on zřejmě nesdílí můj názor. Víš, když už jsme tady a ty jsi prakticky nahá. Tak tímhle mě už ale dožere a celou silou mu napálím, že odletí do protější zdi, po které se sesune na podlahu a zuřivě na mě hledí. Tak hele, já jsem řekla, že se k tobě přidám, takže ty naše podmínky platí, jasný a teď vypadni! Je pozdě a chci jít spát! Ukážu na dveře a čekám. Saske se zvedne, podívá se na mě a k mému velkému překvapení a úlevě opravdu odejde. Ještě předtím, ale ráno tě čekám v hlavní místnosti! A přijď přesně, nesnáším čekaní. A zabouchne. Úlevou si nahlas vydechnu a vyčerpaně spadnu na postel, stačím se jen přikrýt a už usínám. Jaké mě to ale ráno čeká nemilé představení. Dovnitř vběhne Karin a cosi na mě hodí.To si máš obléct, prý to teď budeš nosit stejně, jako my. A zmizí jak duch nebo spíš strašidlo, což ona teda je. Podívám se na tu spletici hadrů a nemůžu uvěřit tomu, co vidím. Vstanu, osprchuji se a oblíknu na sebe to, co mi poslal. Když se na sebe ale podívám, dostávám chuť zabíjet, ale to ne normálním způsobem, ale mučením a pěkně pomalým.
Svleču ze sebe ten kmenový úbor a oblíknu si něco, co je pro mě pohodlné a navíc, proč bych mu měla dělat tu radost a dělat to, co chce, že???
Když se dochystám, zjistím, že mám 20min zpoždění. Co že to včera říkal? Že nesnáší čekání, no asi se to bude muset naučit, smůla. Ale aby se neřeklo, do hlavní místnosti běžím, když rozrazím dveře, pohledy všech se na mě stočí a některé oči nemají zrovna přátelský nádech. Říkal jsem, abys přišla přesně! Ještě jednou a nic, jelikož vylezu zpod dveří celá a jaksi asi nečekal tenhle úbor.
r(představte si to prosím trocha víc zavázaný a na těch kalhotkách kraťásky ju:- ) :-D)
Otočí se na Karin. Tys jí nedala to oblečení? Ale dala, nemůžu za to, že si to neoblíkla! Přestanu vnímat jejich rozhovor a svůj pohled stočím znovu na fotku Saského rodičů. Byli usměvaví, aspoň jeho maminka. Škoda, že s ní nemohl být déle, možná by bylo teď všechno jinak. Najednou na mě dopadne stín a když se otočím, stojí u mě rozzuřený Saske, chytne mě za ruku a táhne pryč od ostatních. Měla bych se bát? Dojdeme do mého pokoje, kde se mnou mrskne o zeď a já už jenom cítím jeho ruce, jak mě vyzdvihují ……….
Promiňte ten skluz, už bych se měla zlepšit, ale teď mám brigádu, takže jen pracuju a spím:- D:-D ale v pátek končím a pak jsem jen vaše. Mimochodem, ty obrázky jsou ze stránky http://lovesakura.blog.cz/ moc se mi líbili a do povídky se hodily. Doufám, že to nevadí :- ( kdyby jo, stačí napsat  jinak díky za komentáře, ty potěší vždycky nejvíc, takže se zatím mějte  pappapapap